O prázdninách byla u nás babička. I když se babička narodila v Praze a dlouho tu bydlela než se odstěhovala na venkov, je tu hodně míst, která nezná, nebo si je už nepamatuje.

Táta vymyslel, že jí provedeme Dalejským údolím. Ráno nás odvezl do Řeporyj. Bráchovi nahrál do mobilu mapu s trasou, kudy máme jít, abysme došli na autobus v Hlubočepech, který nás doveze domů.

Na místě, kde jsme vystoupili z auta, je zvláštní šikmá skála. Tabule u ní říká, že před sto miliony let to bylo dno moře. Tak jsem si představovala, že jsem potápěč, co chodí po dně moře mezi žraloky a ani nemusí mít dýchací přístroj. Škoda, že už tam to moře dneska není, to by jsme měli blízko.

Na tomhle místě taky končily domy a dál už jsme šli přírodou. Vypadalo to trošku jako na výletě v Českém ráji, okolo nás byly vysoké skály a my jsme šli údolím mezi nimi. Akorát že vedle nás občas projel vlak a ten v Českém ráji nejezdí. Táta tvrdil, že se ta trať jmenuje pražský Semmering, ale pak jsme zjistili, že Semmering je vlastně jiná trať, ta co vede skrz náš oblíbený park Cibulka do Hostivic. Tahle trať prý byla postavena jako uhelná dráha a vlaky po ní jezdí už od roku 1873.

Dalejské údolí vede několika starými lomy, kde se dřív těžilo kamení. V jednom místě, kde byla cedule Černý lom, bylo několik lidí. Děti tam prolézaly mezi skalami, ale několik dospělých tam tlouklo kladivem do kamenů. Prý se tam dají najít zkameněliny pravěkých zvířat.

O kus dál jsme přišli k místu, kde někdo poskládal velké kameny a prý to mají být sochy bojovníků na bojišti. To se mi moc nezdálo a ani brácha Vojta, který na počítači furt s něčím bojuje, tam žádné bojovníky nepoznal. Spíš mi ta jedna socha přišla jako želva a jiná jako loď.

Pak už jsme přišli doprostřed Prokopského údolí. To znám docela dobře, sem chodíme často a mám to tam ráda, protože je tam několik hezkých hřišť a v létě se tam dá cachtat v potoce.

Brácha Vojta byl v Prokopském údolí před koncem školy se třídou a objevili tam takový dlouhý tunel. Tak jsme ho prošli. Moc se mi nechtělo, ale když brácha posvítil baterkou v mobilu, tak už jsem se moc nebála.

Ještě než jsme z Prokopského údolí vyšli, odbočili jsme k jezírku mezi skalami. Je to tam moc hezké a dokonce tam jen tak volně chodily dvě kozy a žebraly od lidí jídlo. Babička jim dala zbytek naší svačiny, tak si nás kozy oblíbily a vypadalo to, že s námi budou chtít jít až k autobusu. Ale když jsme už nic neměli, tak si to rozmyslely.

Určitě si tu trasu také projděte. Je to hezká procházka. Pár hodin při ní strávíte v hezké přírodě a přitom jste pořád v Praze.